Úvod | Pro koho je určena tato kniha | Obsah knihy | Ukázky z knihy | Reference | Autor | Napsat autorovi | Objednat knihu

Ukázky z knihy

RADAN – aneb podceněná návštěva u jeho rodičů

Radana jsem si poprvé všimla na diskotéce. Vysoký kluk se mi snad tehdy zdál i hezký. Měl však jednu podstatnou vadu – chodil se sestrou mého bývalého přítele Davida (viz první kapitola). Jakmile se ale rozešli, získal u mě Radan na patřičné atraktivitě a ani nevím jak, začali jsme spolu oficiálně chodit, což znamenalo v mých šestnácti letech si dát občas pusu a hlavně si oboustranně potvrdit, že odteď můžeme všem z okolí říkat, že spolu „chodíme“.

Přes týden Radan dojížděl do školy do Brna a tak nám na naše setkávání musel stačit pátek na diskotéce a víkend. Radan ovšem po pár týdnech dostal geniální nápad, že by mě rád vzal na návštěvu k sobě domů. Zcela očekávaně jsem se takového smělého plánu zalekla, protože bylo víc než pravděpodobné, že o víkendu budou doma i jeho rodiče. Radan se dušoval, že o nich nebudu ani vědět, že to zařídí.

Samozřejmě všechno dopadlo tak, že ihned po překročení prahu jejich domácnosti jsem byla představena nejen rodičům, ale i sestře. Sice jsme se s Radanem zavřeli do jeho pokoje, ale co pět minut nám na dveře klepala Radanova máma, jestli nemáme žízeň, pak jestli nemáme hlad, pak jestli nemáme chuť na pohár, pak aby odnesla nádobí… Dodnes jako největší pozitivum celé trapné návštěvy hodnotím právě onen výborný pohár.

Od té doby mi Radan začal jakýmsi nepopsatelným způsobem vadit. Štval mě jeho styl oblékání, rozčiloval mě jeho nadměrný zájem směřovaný k mé osobě a plánování, jak posunout náš vztah dál, nesnášela jsem jeho tancování stylem „pereme na valše“, byly mi protivné dotěrné doteky… S odstupem času bych to shrnula, že se mi zkrátka kompletně zhnusil. Nemohla jsem se od té doby zbavit myšlenky, že teď už mi jeho rodinu nikdo neodpáře. Radanova maminka totiž pracovala za kasou v místní samoobsluze, kam jsem často chodila a kam jsem poté samozřejmě chodit přestala.

Stejně jsem ale Radanovu mámu neustále náhodně potkávala a ta mě pořád zdravila, pořád měla tendenci si se mnou povídat, a to i dokonce tehdy, když jsem milému Radanovi řekla definitivní sbohem. Snažila se nás dát zase dohromady a chtěla se mnou rozebírat, co mě k takovému kroku vedlo, že chudáček Radan to doma těžce snáší a moc mu to ublížilo… Uff… Bylo mi tehdy sice jen šestnáct let, ale pochopila jsem hned, že do rodiny partnera jedině až po zralé úvaze!

MICHAL – aneb pragmatická domluva na mileneckém poměru

Michal byl velmi dobrý kamarád manžela mé velmi dobré kamarádky. A tak když moji přátelé dostali nápad nás dva seznámit s tím, že jsme oba stejní a že bychom se k sobě hodili, nebránila jsem se. Proběhlo předání telefonních čísel a já zanedlouho nasávala jeden exotický koktejl za druhým v Aloha baru v centru Brna a v příjemné společnosti Michala.

Michal byl dokonalý krasavec. Všechna čest. Neměl ani při zkoumavém pohledu nic, co by jen náznakem nekorespondovalo s mým estetickým cítěním. Hříčka přírody. Bohužel si tohoto faktu byl chlapec velmi dobře vědom a uměl ho využívat ve svůj prospěch. Stejně se mi ale zdál moc fajn a velmi milý. Byla jsem tehdy skutečně pitomá… Skočila jsem mu na špek, chytila jsem se na udičku dokonale… jako asi tehdy každá druhá devatenáctka.

Vzpomínám si, jak mě Michal vyvezl na údajně nejromantičtější vyhlídku v Brně, abychom se dívali na hvězdy, a já jsem ty hvězdy měla zhlédnuté asi za dvě vteřiny a celé mi to přišlo hrozně šíleně kýčovité a prvoplánové. Vyprskla jsem smíchy a překvapeného Michala poprosila, aby mě odvezl domů. Asi nejsem ta správná romantička, protože nějak nedokážu docenit pohled na hvězdnou oblohu. Michal ale ode mě samozřejmě dostal kladné body za snahu, které se velmi záhy proměnily v odměnu v podobě navštívenky mé postele.

Sešli jsme se jen párkrát a pak se přestal ozývat. Klasika. Pro mě však tehdy zcela nepochopitelné chování. Jiným jeho kamarádem mi záhy bylo vysvětleno, že Michal takový prostě je a svým způsobem za to vlastně ani nemůže – má potřebu sbírat skalpy a dlouhodobě ho dokáže uspokojit jen skutečná výjimka. Tehdy svému kamarádovi řekl, že Klárka je taková miloučká, hodňoučká a on by potřeboval pořádně vyjetou… Tak to jsem skutečně sloužit nemohla.

Za pár let nás ale cesty osudu svedly opět dohromady díky společnému kamarádovi, a to v době, kdy jsem se přestěhovala do Prahy. Zjistila jsem, že Michal se do Prahy přestěhoval také a jezdil pravidelně na víkendy domů za rodinou do Brna. Využila jsem jeho nabídku na odvoz na Moravu několikrát – přímo až před dveře našeho domu. Pro Michala to znamenalo pokaždé zajížďku dvě stě kilometrů, protože mě vezl padesát kilometrů za Brno, pak jel zpátky, v neděli večer pro mě zase přijel a opět jsme přes Brno pokračovali dále do Prahy. Jeho nenápadné poznámky ohledně příspěvku na benzín jsem s potutelným úsměvem cíleně ignorovala.

Protože jsme tou dobou byli oba sami, zrodil se nám na cestách ďábelský plán – budeme milenci! Nebylo by to koneckonců poprvé. Michal se mi líbil (musel se líbit každé holce), nenapadlo mě však, že za těch x let se toho mohlo dost změnit včetně mého původně nadšeného pohledu na něj jako na milence. Nevím, jestli to bylo dáno mými zkušenostmi nebo absencí jakéhokoli citu, ale když došlo k samotnému aktu (opomenu-li ještě ke všemu skutečně trapnou předehru), zjistila jsem, že mě Michal neskutečným způsobem v posteli nudí. Opravdu šíleně mě to nebavilo, a když jsem se přistihla, že přemýšlím, kdy už tohle divadlo proboha skončí, uvědomila jsem si definitivně, že nemá smysl se přemáhat a nutit do něčeho, co mi nesedí. Poprosila jsem snažícího se Michala, aby tu záležitost okamžitě ukončil. Podíval se na mě tím svým nic netušícím pohledem a soustrastně dodal: „Jsi asi hodně unavená, viď?” Radši jsem mu namluvila, že ano… Neměla jsem sílu mu říct, že je nejhorší milenec, jakého jsem si kdy vůbec mohla přát. Žádné další dostaveníčko se již nekonalo, nechala jsem to vyšumět. Měla jsem totiž velký vzor, jak se zachovat v takových situacích – samotného Michala. Najednou byl na mě nějak moc miloučký a hodňoučký a já jsem přece jen asi potřebovala víc „vyjetého“!

PAVEL – aneb Velký bratr se zřejmě zrovna nedíval, když se Pavel styloval na rande s mou maličkostí

Jelikož jsem tehdy v Praze byla úplným nováčkem a kromě lidí z práce jsem nikoho neznala, přišlo mi poměrně praktické se začít seznamovat přes internet. A můj nápad hned přinesl ovoce v podobě Pavla, který strávil určitou dobu ve vile jisté reality show. Nutno dodat, že nepatřil zrovna mezi oblíbence…

Toho zjištění jsem se měla také nejspíše držet, ale málo platné, se schůzkou jsem tehdy souhlasila. Pavel mě pozval na večeři, a protože jsem téměř žádné podniky v Praze neznala, nestačila jsem v restauraci vycházet z údivu. Sedělo se na zemi, všude hromady polštářů, závěsy spuštěné jako nebesa pro intimní posezení, tlumená tklivá hudba. Rázem mi bylo jasné, že jsme zřejmě v podniku pro náročnější klientelu. Když nám úslužní číšníci přinesli jídelní lístek, Pavel mě ponouknul, ať si vyberu, na co mám chuť. Zrak se mi zasekl na salátě z chobotniček s cenou něco přes sto korun. Na tak luxusní podnik mi to přišlo poměrně laciné a navíc chobotnice jsem dlouho nejedla. Pavel si objednal kuřecí maso v medovohořčičné omáčce.

Záhy jsem pochopila, proč se cena zdála tak přijatelná. Každému z nás totiž donesli malinký talířek, na kterém Pavel nalezl pár kostiček masa a já jakousi nechutnou hromádku povadlého salátu s nakrájenými chapadly. S očištěním chobotnice se kuchař moc nenamáhal, písek mi křupal mezi zuby. Téměř nepoživatelná směs byla jako bonus zalitá příšerným množstvím citronové šťávy. Pavel si všiml, že mi zrovna nechutná, a tak mi nabídl svoji hromádku masa, kterou jsem mu téměř celou snědla sama. Přesto jsem prohlásila, že jsem si tedy myslela, že dostaneme větší porce než pro vrabce. Pavel mě však usadil, že co jsem si jako myslela, když tady pohár stojí čtyři sta. Co bych taky prý chtěla za sto třicet korun. Prý to byl jen předkrm. Rázem mi bylo vše jasné.

Když se mě Pavel zeptal, jestli bych si dala ještě něco, tak jsem přitakala se slovy, že právě ten pohár za čtyři sta. Na to se ovšem Pavel upřímně vyděsil a řekl něco, co mě na prvním rande mírně šokovalo: „Ale to už teda za svý“. Tak jsem řekla, že si tu zmrzlinu radši půjdu za dvacku koupit vedle do fast foodu. A tak jsme skutečně šli. Pavel se neobtěžoval s vyndáním peněženky, takže jsem zaplatila sama a ze slušnosti se zeptala, zda by chtěl ochutnat. Chtěl. S tím jsem tedy nepočítala.

Po tomto setkání jsem byla mírně zklamaná, ale říkala jsem si, že je to asi v Praze normální a že je to výsledek ženské emancipace. I proto jsem Pavlovi dala ještě jednu šanci.

Kromě prostituování v reality show měl Pavel i občanské zaměstnání jako finanční analytik jisté nejmenované banky, což možná hodně vysvětlovalo. Neustále mě poučoval ohledně mé finanční situace, jak je bydlení o samotě vyhazování peněz a že to mám dělat stejně jako on a domluvit se s několika lidmi spolubydlícími. Neustále se kasal, že jeho budoucí partnerka se bude s ním mít skvěle, protože on umí šetřit.

O jeho škudlilství jsem tedy rozhodně nepochybovala, přesvědčila jsem se ostatně i napodruhé, když jsme se sešli v kavárně jednoho nákupního střediska. Tentokrát mě Pavel šokoval už na pohled, když dorazil v obleku s polobotkami a se sportovním batohem na zádech. Jak může být někdo tak šíleně nevkusný? Tiše jsem se za něj styděla a přála si, aby naše druhé dostaveníčko nabralo rychlý závěr.

Další šok každopádně nastal, když se uprostřed naší konverzace nahnul ke mně nad stolem. Už jsem se lekla, že se chce snad intimně sblížit, ale jeho důvod byl poněkud pragmatičtější – šeptem se zeptal, jestli za něj zaplatím. Mlčky jsem kývla. Pavel se asi ještě dvakrát ujistil, aby pak vítězoslavně pronesl, že to zaplatí sám. Nechápala jsem. Odpověděla jsem, že se již nemusí obtěžovat, a vícekrát se s ním už nechtěla vidět. Bylo to koneckonců jen pro jeho dobro. Ušetřila jsem mu svým rozhodnutím nemalé finance…

MARTIN – a jeho nezapomenutelný „mrd v očích“

Martin byl můj asi třicetiletý klient, se kterým jsem jednala do té doby pouze přes email. Když z původně plánované spolupráce z jeho strany sešlo, jako omluvu mi nabídl buď láhev kvalitního vína, nebo pozvání na dobrou večeři. Jelikož nejsem znalcem vína, zbývala mi pouze druhá možnost, ale předem jsem Martina upozornila, že to musí být skutečně dobrá večeře, protože jsem velmi náročná.

Když pro mě přijel firemní fábkou, moc jsem to neřešila. Ale když mě s velkou slávou dovezl před naprosto obyčejnou hospodu, kam jsme si s kamarádkou odskočily kdysi jen tak z ulice, a dělal z toho hogo fogo podnik, začala jsem svého rozhodnutí poměrně litovat.

Martin byl vzhledem i chováním typ bodrého vesničana, lehce odulý, nebylo na něm nic, co by mě nějak mohlo zaujmout. Celou dobu mi vykládal, jak pracoval v rádiu, že zná Leoše Mareše a Patrika Hezuckého, ale o své současné práci se nezmínil ani jednou. Pochopila jsem, že to zřejmě byla jeho osvědčená metoda, jak zapůsobit na opačné pohlaví, přece jen to asi byla zajímavější práce, než marketingový poradce konzervativního knižního nakladatelství. Zároveň mě vyděsilo, jak někdo může pořád žít v minulosti a celý večer pojmout ve stylu KDO JSEM BÝVAL, místo aby se soustředil na to, kdo je nebo teprve bude… Žádných ambicí jsem si totiž za celou dobu z Martinovy strany absolutně nevšimla.

Jakmile se ale Martin dostal k tématu sex, podivně si v něm začal libovat. Dozvěděla jsem se, jak to na vesnici frčí, že si to tam rozdávají normálně i třináctileté děti, a jelikož už se asi dostatečně odvázal, plynule přešel k hodnocení mé osoby. Prý si především povšimnul, že mi kouká „mrd z očí“ – jeho doslovná citace. V první chvíli jsem nevěřila vlastním uším. V kombinaci s vykáním to podivné konstatování vyznělo poměrně komicky samo o sobě, ale pravý obsah mi došel až se zpožděním… Usoudila jsem, že je nejvyšší čas to zabalit. Martin zaplatil a hrozně se divil, že útrata byla jen něco kolem pěti set. Já jsem se s ohledem na výběr podniku tedy rozhodně nedivila.

Po cestě domů jsem zjistila, že jsem v restauraci zapomněla rukavice, které stály rozhodně více než pět set, takže se mi setkání s Martinem opravdu „vyplatilo“. Bláhově jsem myslela, že náš povedený večer můžu uzavřít. Martin mi ovšem začal ještě v noci posílat esemesky, které byly od první chvíle velmi prvoplánové. Neandrtálsky mi naznačoval, že se mu líbím, že ho vzrušuju, jak by si to rád zopakoval – prostě by mě co nejrychleji dostal do postele. Naštěstí byl alespoň elementárně chápavý, takže po mých vcelku striktních odpovědích už nepokračoval. Jaké překvapení však pro mě bylo zjištění, že playboy Martínek to ve stejné době zkoušel na více slečen. Dozvěděla jsem se to docela kuriózním způsobem. Můj kamarád se pracovně s Martinem setkal, hned se rozjelo sexuální téma a Martin se důvěřivě svěřil, že pozval jednu nejmenovanou novinářku do kina a že plánuje, jak si to spolu hezky rozdají… Martin zjevně nezahálel a asi byl zvyklý na častý neúspěch. Chápu ale, že někdy je nejlepší pořád útočit.

Po několika letech se mi Martin ozval přes Facebook. Začal pracovat v golfové společnosti, sháněl kontakty na movité lidi a napadlo ho, že bych mu mohla dohodit řadu svých klientů. To se tedy spletl. Nevím, jestli mě má stále zařazenou v kategorii NAIVKA, ale já ho z kategorie ZOUFALCI nevyřadila. Jak to tak vypadá, tak asi jen tak nevyřadím.

BRAŇO a jeho sex ve vaně

Braňo byl můj kolega z práce. Ajťák, který měl hrubým odhadem minimálně sto padesát kilo. Nikdy jsme spolu nepromluvili víc než pár nutných slov. Na moje narozeniny se ovšem osmělil, ba co víc, přímo se rozjel. Napsal mi totiž, že se právě koupe ve vaně. Popřála jsem mu tedy hezké koupání, on mně hezké narozeniny a předložil mi nabídku, která se hned tak neodmítá – společnou koupel. Tento jistě netradiční adrenalinový zážitek spojený s aplikací Archimedova zákona v praxi jsem si nechala ujít, podobně jako jeho asi milion pozvání po práci na drink.

Dnes mnou Braňo intelektuálně pohrdá.